„Jak na Nový rok, tak po celý rok!“ říká nejznámější české přísloví. V tento den, tj. 1. ledna, bychom se měli vyhnout hádkám. Neměli bychom jíst zajíce, aby nám štěstí neuteklo. Naopak bychom měli jíst čočku, abychom měli hodně peněz a aby se nás držely. Nemělo by se uklízet, abychom se v novém roce neudřeli. Také se nemá zametat, aby se nevymetlo štěstí z domu. A hlavně, hlavně by se nemělo věšet prádlo. To přinášelo smůlu, nebo dokonce smrt někoho blízkého.
Pro někoho pověry, ale většina z nás se tímto řídí. Co kdyby! Na druhou stranu se po bujarých oslavách nechce nic dělat, a tak to rádi splníme. Vlastně nehovořím za sebe. Většinou moc neslavím a většinou usnu před půlnocí. Letos to bylo trochu jinak. Kupodivu. Zavedly jsme si s kamarádkami tradici, že odpoledne posledního dne v roce strávíme v nějakém pražském divadle s malou procházkou hlavního města. Večer a noc trávím v posledních letech pouze se svým mužem, a to doma. Ne že bych potřebovala k zábavě televizi, ale leckdy jsme ji použili jako kulisu.
V tomto smyslu je třeba zmínit, že v současné době tvůrci vážně neumějí vytvořit zábavný pořad. Nechci působit jako zapšklá stará bába, ale stojím si za tím, že pokud by neexistovaly televizní archívy a staré pořady, tak se opravdu ani nezasmějeme. Jak tráví Silvestra Osmany Laffita se Simonou Krainovou a podobné „celebrity“, to mě vážně nezajímá. Ani neznám jejich jména a nevím, čím se vlastně živí. Na tom je vlastně nejzábavnější, že je nám stále jakoby podsouváno, že tihle lidé žijí v luxusu, čímž se asi míní jejich nekonečný nevkus a prostopášná okázalost.
Ale vraťme se k jádru pudla, mimochodem věděli jste, že toto slovní spojení pochází ze samotného Fausta? Jak na Nový rok, tak po celý rok. Tímto příslovím jsou všichni naprosto posedlí, takže hned ráno „po opici“ vybíhají na své první kilometry, cvičí, jdou na nekonečný výšlap, jedí zdravě, nepijí alkohol (on jim totiž v žilách stále ještě koluje), drží diety, pózují se svými dokonalými protějšky na roztomilých péefkách, vyrážejí do hor, ponořují se do mrazivě ledové vody, myslí pozitivně a své myšlenky posílají do světa, přestávají kouřit, dávají si nejroztodivnější předsevzetí a bůhví co ještě dělají. Budu všem moc fandit, aby jim pozitivní mindset vydržel co nejdéle. Jak ale sama moc dobře vím, takhle to moc v životě nefunguje. Nelze udělat tlustou čáru z minuty na minutu, byť se v ní změní jeden rok ve druhý. Většinou musíte mít za sebou nějakou přípravnou fázi a postupně si na změnu zvykat. Radikální řezy zase až tak moc nefungují.
Zvykli jsme si na to, že první den nového roku musíme zkrátka prožít šťastně, abychom šťastni zůstali po celých dalších 365, popřípadě 366, dnů. Bohužel nám to nastavení vydrží jen pár prvních dnů, než zase sklouzneme do každodenní rutiny a k nastaveným vzorcům žití.
Od té doby, co jsem učitelka, vnímám rok z úplně jiné perspektivy. Rok pro mě začíná v září a končí v červnu. Červenec a srpen jsou příjemná nadstavba toho roku. Něco, co je za odměnu, že jsem vydržela v plném nasazení předešlých deset měsíců. Z tohoto důvodu už mě tedy příchod nového kalendářního roku jen tak nerozhodí. Kdybych se vážně měla řídit tím, že to, jak strávím 1. ledna ovlivní průběh celé té roční periody, musela bych letos zaplakat.
První leden jsem strávila v posteli, jelikož mě skolil moribundus. Nebylo mi dobře, bolely mě klouby, měla jsem rýmu, kašel, bolelo mě břicho, byla jsem strašně unavená. Ano, po 11 dnech aktivního odpočinku a volna, najednou přišlo něco, co se nehodí. Za co by vás mohl dokonce někdo odsoudit a říct: „Ti učitelé mají pořád prázdniny, válejí se, berou za to velký prachy a nakonec ještě onemocní.“ Je to tak, že vhodný čas pro to onemocnět si prostě člověk nevybere. Nejraději by byl pořád zdravý. Ale já jsem většinou padla právě tehdy, když jsem měla dovolenou nebo volno. Ať už v dobách létání nebo teď ve škole. Během „pracovní doby“ si totiž nikdy nedovolíte býti indisponován.
Takže zatímco letos 1.1. všichni vylézali na vrcholy hor, lyžovali, otužovali se, drželi půst či dělali něco prospěšného či nekonečně kreativního, já se nefalšovaně válela v posteli, pila horké čaje, kloktala slanou vodu a potila se. Usínala jsem několikrát během dne a probouzela se zpocená a celá rozlámaná. Abych si vylepšila náladu, dívala jsem se na Formanův film Přelet nad kukaččím hnízdem, abych si po letech potvrdila, že je to dokonalý počin a že české filmy posledních let, ve kterých se pořád dokola řeší vztahy mezi mužem a ženou a v nichž hrají pořád dokola ti samí herci a většinou se i ty snímky jmenují podobně a splývají mi; tak že ty tomu nesahají ani po kotníky.
A jelikož jsem byla tak rozjetá v té „složitosti života“ a že mi bylo i 2.1. blbě, a možná dokonce hůř, tak jsem si dala po letech i toho Spalovače mrtvol, což je vážně dokonalý film. Neberu ho od jisté doby jako horor a neděsí mě to, že se odehrává více méně v krematoriu. Děsí mě spíše to, jak dokáže člověk zmagořit a ještě si myslet, že je prospěšný.
Takže suma sumárum, nový rok jsem nezačala 30denní výzvou jógy nebo jiného cvičení, nevyběhla jsem do polí, nelezla do vody ozdobené kusy ledu, ale zato jsem se pořádně vyspala a odpočinula si. Dokonce jsem nebyla ani schopná jít s mým psem ven, ale on mě doma chránil a svojí přítomností léčil. Během dvou dnů jsem přečetla celou knihu. Na to jsem v předešlých dnech vánočních prázdnin neměla vůbec čas. A myslím, že jsem tu dobu strávila smysluplněji, než kdybych stála frontu na vlek ve Špindlu na sjezdovce, která je předražená a není zas až tak dobrá. Ale neupírám to nikomu, kdo v tom vidí krásu.
Sama za sebe jsem přesvědčená o tom, že se nezměníme jako mávnutím proutku a že pozitivní změny pro sebe i pro ostatní můžeme udělat kdykoli během roku, jakýkoli den, i kdyby to byl čtvrtek na konci května. Věřím, že nevalný počátek neohrozil průběh tohoto báječného roku. Jedna prohraná bitva neznamená prohranou válku. S dokonalostí, štěstím, úspěchem můžeme totiž začít jakýkoli jiný den. Když se pro to rozhodneme.
Zdroj: vlastní Foto: vlastní
Poletuju si v práci i v životě. Vytvářím si vlastní světy, ve kterých se žije líp, než v tom reálném. Miluju zvířata, staré české filmy, Čapka, hudbu nejrůznějších žánrů, jógu a běh, levanduli, knihy a spoustu dalších věcí. Nemám ráda pokrytectví, rajčata, pravidelný režim, nátlak a moc lidí na jednom místě.
