Nikdy jsem nepatřila k ikonám zdravé výživy. Jisté záblesky stravovat se “správně” tu ale vždycky byly. Někdy mám přímo záchvat touhy to změnit. Stane se tak zejména tehdy, když se postavím na váhu. Tak doma ji raději nemám, asi by mě to svádělo vážit se každý den a kontrolovat tak kolísání mé hmotnosti. Se zdravou výživou a redukcí porcí jídla jsem začínala zpravidla na pobytech, jelikož v hotelích vám vcelku často tu kratochvíli dopřejou a váhy dají přímo do koupelny. Můžete tak mít ve stejnou chvíli depresi dvojnásobnou. Displej váhy vám ukáže číslo, které jste v souvislosti se svojí tělesnou konstitucí ještě nikdy nespatřili a navíc vás o pravdivosti toho nereálného čísla přesvědčí ještě pohled do zrcadla. Vidíte všude přetékající tuk, faldy, celulitidu.
Tato kontrolní měření doprovázejí slzy, výčitky svědomí, ale také předsevzetí, že všechno napravíte. Kolikrát já to už zažila. Mé nadšení a nové já vydrží ale většinou jen pár dnů. Pak se zase najde nějaký ten důvod “zhřešit” a dopřát si něco kalorického na nervy.
Když tak o tom přemýšlím, asi nikdy jsem nebyla se svojí postavou spokojená. V 7. třídě ZŠ se začalo mé tělo měnit do ženských tvarů a já jsem nevěděla co sama se sebou. Když se podívám na své fotografie z tanečních, vypadám na nich jako vanilkový puding nebo jako ovar. Vlastně nechápu, že se mnou nějaký chlapec mohl tančit.
Ve druháku na gymplu přišel zlom. Stala jsem se vegetariánkou z přesvědčení. Bojovala jsem proti nesmyslnému zabíjení zvířat a pojídání masa, proti konzumní společnosti obecně. Takový ten protest, kterým si musí každý puberťák projít. Vegetariánství mi vydrželo poměrně dlouho. Celých 12 let, než jsem pak otěhotněla a zažila zase tu neutuchající touho po mase.
Ovšem ani v dobách vegetariánství jsem nejedla zdravě. Prostě jsem jen nejedla maso. Tenkrát se rozhodně ve školních jídelnách ani v restauracích žádné vegetariánské pokrmy sehnat nedaly. Pak tedy přišel jistý boom, a tak se na menu začaly objevovat bezmasé pokrmy. Nejčastěji šlo o klasické smažené sýry. Ovšem do těch se přikládal plátek šunky 🙂
V éře vegetariánství jsem opravdu zhubla, ale chyběly mi základní živiny nezbytné k životu. Navíc jsem měla docela zaděláno na poruchy příjmu potravy. Teď už to můžu klidně přiznat, je to promlčené, ale nejlepší vnitřní pocit jsem zažívala, když mi kručelo v břiše. A hlavně když mi někdo řekl, že jsem zhubla.
V té době jsem také vydržela nejíst třeba půlku dne, popřípadě jsem držela celodenní půst. Na tom asi nic špatného není. Nezapomenu na jedno léto, kdy jsme byli na čundru v Českém ráji a já si tam naordinovala jeden ze svých půstů. Kamarád se mě optal, co mě k tomu vede a já mu odpověděla, že se chci prostě očistit. Dnes bychom řekli detoxikovat. No, a onen chlapec mi tenkrát s humorem sobě vlastním objasnil, že je absolutní nesmysl celý den nejíst a druhý den začít přijímat potravu a že správný půst musí skončit smrtí aktéra. Jinak neměl význam…. Je to trochu černý humor, ale dá se říci, že ta jeho slova mě přiměla si už podobné půsty neordinovat.
Postupem času jsem dospěla a už nemám takovou úzkostnou péči o svoje kilogramy. Navíc žiju s mužem, který má talent z ingrediencí vykouzlit ty nejlahodnější pokrmy, které lákají nejen chuťové pohárky, ale i naše oči. Nevím, jak to dělá, ale každé jeho jídlo je originál. Kolikrát jsem si řekla, že večer nic jíst nebudu, ale pak se v kuchyni rozprostře ta opojná vůně a jsem naprosto ztracená. Místo toho abych chroupala mrkev, konzumuji domácí burgery, steaky a podobné dobroty. Nebráním se ani sladkostem a už ani moc často nemám výčitky svědomí.
Můj jídelníček se ale ještě více v posledním měsíci “radikalizoval”. Stala jsem se učitelkou a nastoupila na ZŠ. Situace ve školství je v důsledku COVIDU – 19 poměrně složitá a stresující. Zatím mám pocit, že nic jiného než školu ve svém životě nestíhám. Jsem v neustálém spěchu. Nejzastoupenějšími součástmi mého jídelníčku jsou teď dvě věci. Kafe a čokoláda. Kafe na energii a čokoláda na nervy. Jsem šťastná, že ve sborovně máme kávovar s opravdu kvalitní kávou. Pochopila jsem velice záhy, že jako učitelka už si teplou kávu nikdy nevychutnám, ale vychutnávat lze i kávu studenou. Čokoládou se zásobuji sama, nebo moje maminka, nebo moje kolegyně. Čokoláda je příjemnou variantou klasické svačiny. Například chleba byste museli rozkousat a na to není čas. Navíc kousáním vydáváte energii, kterou potřebujete jinde. Čokoládu si můžete nechat rozplynout na jazyku.
Zlatým hřebem dne je oběd ve školní jídelně, kde vaří opravdu chutné pokrmy. Jelikož jsem ale při jeho konzumaci vždy myšlenkami úplně jinde, zatím jsem si ho nikdy dostatečně nevychutnala. Jestli to takto půjde dál, za chvíli ze mě bude beztvará koule. Zatím mě pořád bolí břicho, jsem mírně nervózní, abych něco nepokazila.
Taková vyučovací hodina je vlastně jakousi divadelní hrou, v níž já jsem nejen hercem hlavní role, ale zároveň i jejím režisérem. A skloubit tyto dvě složky je někdy vcelku složité. Většinou jde ale jen o to “rozehrát” ten začátek a už všechno běží jako na drátkách. Je skvělé, že mohu hrát sama za sebe.
Léta jsem se schovávala za uniformu, vyhovovalo mi to. Ale dnes jsem šťastná, že mohu nosit své civilní oblečení. Uniforma mi svým způsobem brala identitu. Nemusím už se pořád dokola omlouvat za věci, za které nemůžu. Pokud něco zkazím, je to jen má vlastní chyba a důsledky si ponesu sama. Práce s dětmi je nekonečným zdrojem inspirace a energie. A v první řadě má smysl. Ovlivnit budoucí generaci je povznášející úkol. A až si ta práce sedne, možná vyměním kafe a čokoládu za bylinkový čaj a zeleninu.
Zdroj: vlastní Foto: vlastní
Poletuju si v práci i v životě. Vytvářím si vlastní světy, ve kterých se žije líp, než v tom reálném. Miluju zvířata, staré české filmy, Čapka, hudbu nejrůznějších žánrů, jógu a běh, levanduli, knihy a spoustu dalších věcí. Nemám ráda pokrytectví, rajčata, pravidelný režim, nátlak a moc lidí na jednom místě.
