Nosím si v sobě utkvělé představy o tom, co bych měla udělat, kam bych měla jít nebo jet, co bych měla prožívat, s kým bych se měla vidět, koho bych měla oslovit. Tento výčet není zdaleka celý. V nečekaném momentě mi něco uvnitř mě napoví, kam bych se tak měla vrtnout, k čemu bych se měla odhodlat a leckdy jsou to odhodlání veskrze symbolická. Může se tak stát, že se v noci probudím a mám nutkání odjet na Sněžku, na Milešovku, odletět na Santorini, napsat knihu. Poslední dobou je mojí nejutkvělejší představou touha zažít dortovou bitvu. Takovou tu klasickou scénku z grotesek, kdy po sobě aktéři házejí dorty, kusy krému jim stékají po tvářích, část toho dortu možná do sebe vpraví a zbytek spadne na zem. Abych to však uvedla na pravou míru, přesně tyhle scénky mi připadaly naprosto trapné a jelikož měly vzbuzovat smích, nikdy jsem se jim nesmála. Ale odříkaného největší krajíc. Toužím prožít ve svém životě dortovou bitvu, navzdory tomu, že dorty jsou drahé a je jich škoda na zničení. Inu krize středního věku. A ta mi napovídá, že bych se měla vrátit na místa, která miluju.
Zrovna dnes v noci jsem pocítila obrovskou touhu vrátit se na místo, které jsem zbožňovala a strávila jsem tam svá dětská léta. Každou zimu na lyžování, většinou o jarních prázdninách a hlavně každý rok na Mikuláše, odebrali jsme se s rodiči na rekreační chatu ČSA v Peci pod Sněžkou. Tamní absolutní legendou byl správce chaty pan Souček. Je zvláštní, jak moc má v sobě člověk uchované vjemy zrakové, ale i čichové. Živě se vidím, jak scházím po dřevěném schodišti do přízemí, kde se nacházela kuchyně a dvě chodbou od sebe oddělené jídelny. Většinou jsme sedávali v menší jídelně, která se nacházela nalevo. Myslím, že se z chodby dalo odtud vyjít před horskou chatu, ale teď si nejsem zcela jistá. Možná si to jen pletu s chalupou naší tety v Liščí. Vůni, která se vinula z kuchyně, cítím dodnes. Někdo by to možná nazval zápachem, ale pro mě to představuje opravdu téměř libou vůni. Když zavětřím, cítím guláš. A to je pohádka oproti zápachům, které se linou z fastfoodů stylu KFC nebo MC Donald‘s, nebo, nedej bože, z čínských vývařoven. Pan Souček mě fascinoval svým nadšením pro věc a trpělivostí, se kterou obíhal stoly se vzorkem nakrájeného knedlíku na talířku, aby strávníkům ukázal reálnou velikost přílohy a oni si tak mohli zvolit počet, který chtěli posléze zkonzumovat. Podotýkám, že oběhl všech asi 20 stolů, kde seděly rodiny v průměru po čtyřech lidech. Nic si nezapisoval a u nikoho se v počtu knedlíků nikdy nespletl! Nikdy! Úplně před sebou vidím legendární svíčkovou s brusinkovým terčíkem. Ty knedlíky i ta svíčková ve mně zanechaly archetypy. Žádný jiný knedlík v mém životě se tomu z Pece už nikdy nevyrovnal.
Dalším místem, které se mi zapsalo do srdce je Strž v Nové Huti u Dobříše. Letní sídlo Karla Čapka. Dnes je ve vile Muzeum bratří Čapků. Malebné místo, kde na vás dýchne genius loci. Vilku známe z filmu Člověk proti zkáze, ve kterém exceloval Josef Abrhám jako Karel Čapek. Ta filmová místa obecně já zbožňuji. Hoštice jsem navštívila, ale zase takovou láskou k trilogii Slunce, seno,…. neoplývám. Zato režisérská prvotina Zdeňka Trošky Bota jménem Melichar mi přirostla k srdci a pavilónová škola ZŠ Bítovská jakbysmet. Hájenka a zahrádkáři Kersku, to jsou jasné kulisy Slavností sněženek a v chaloupce, kde trávil Vašík prázdniny s tatínkem zralým na polepšovnu, jsem obědvala. Krematorium v Poděbradech, kde měl pan Dvořák nechat panu Kopfrkinglovi železnou tyč, jelikož se bude ještě hodit, se asi nesluší zmiňovat. Ale to byla jen odbočka. Vraťme se ke Strži. Vilka na vás dýchne prvorepublikovou atmosférou. Představíte si to tvůrčí prostředí, které spisovatel sdílel s herečkou Olgou Scheinpflugovou, kde tvořil svá nadčasová díla a kde v neposlední řadě zahradničil. Na rozdíl od chaty ČSA v Peci pod Sněžkou, kde jsem byla naposledy v 16 letech, Strž navštěvuji vcelku pravidelně.
Miluju spoustu míst a mám nutkání je z ničeho nic navštívit. Jelikož mi dávají zdánlivý pocit uklidnění a splnění mého snu. Posledním místem, kam potřebuju utéct jsou Ratibořice u České Skalice s Babiččiným údolím. Přitažlivé to místo školních výletů. Vlastně jsem do školství nastoupila hlavně proto, abych si mohla vybírat místa, kam se svými žáky budu jezdit 🙂 V Babiččině údolí jsem byla dvakrát. Podruhé zcela nedávno. Zbytek rodiny mým rozhodnutím jet tam vcelku trpěl.
Nesdílejí tolik moji lásku k Boženě Němcové, nezasní se u Babičky jako já, protože ji nikdy nepřečtou. Nesní o tom být Barunkou. Pochopitelně tou, kterou ztvárnila Libuška Šafránková. Asi jim ani nepřipadá romantické zastavit se u splavu, kde za nocích sedávala Viktorka a zpívala tklivé písně. Nerozplývají se nad Starým bělidlem. Ale já jsem tam musela. Prostě musela. Cítila jsem silné vnitřní pnutí a touhu zase se tam objevit. Já mám pocit, že tam patřím. Zažívá to asi každý člověk na místech, která jsou mu milá. Jako by tam kdysi žil, vzešel tam odsud. Někdy si s nadsázkou říkám, že musím mít s Boženou Němcovou něco společného. Ta žena mě naprosto fascinuje. Jako znamení beru to, že můj děda mi říkal naše Božka Němcová a navíc jsem v mládí bydlela v ulici Boženy Němcové. Mám v sobě něco z Němcové i Čapka, ale literární talent to nebude. Možná to bude čapkovská víra v člověka a špetka feminismu Boženy Němcové. To nevím. Ovšem, když chodím po místech, kde chodili oni dva, cítím se šťastná a silná. A kdyby se kolem mě na koni prohnala Kateřina Zaháňská se slečnou Hortenzií, vlastně bych se vůbec nedivila. Vždyť je to přeci logické.
Jsou místa, která nezevšední. I kdybyste se tam ocitli stokrát. Velebím ta místa i osobnosti, které je proslavily. Na světě je přeci jen krásně, když chceme, aby krásně bylo. Budu se stále vracet tam, kam se vracet potřebuju. Asi to mám v genech nebo někde v mozku zakódované. Snažím se hledat krásu a možná tak i trochu doufám, že až přijde moje poslední hodinka, někdo o mně prohlásí “Šťastná to žena!“
Zdroj: vlastní Foto: vlastní
Poletuju si v práci i v životě. Vytvářím si vlastní světy, ve kterých se žije líp, než v tom reálném. Miluju zvířata, staré české filmy, Čapka, hudbu nejrůznějších žánrů, jógu a běh, levanduli, knihy a spoustu dalších věcí. Nemám ráda pokrytectví, rajčata, pravidelný režim, nátlak a moc lidí na jednom místě.
