Zvykl jsem si pozorovat stáří. Zvláštním a pro někoho bezesporu bizarním způsobem. Jsem na sociální síti ve dvou domovech pro seniory a sleduji fotky lidí, které ani neznám. Dědečkové a babičky se tam většinou tváří vesele, protože špatná nálada se přece nesdílí. Alespoň ne na Fáčebuku. A rozhodně ne v příspěvcích, které mají jejich vnoučátkům ukázat, že tráví svůj izolovaný život ve vší spokojenosti a statečnosti. Přestože nejsou zahrnováni láskou svých nejbližších, personál domova se o ně příkladně stará. Nechme stranou koráč, jejich místo je už nadosmrti tam. Koráč nekoráč, zůstávají odloučeni od svých původních domovů, rodin a zvyklostí. Jediné, co mají, jsou vzpomínky na okamžiky, které se už nikdy nevrátí. Nikdy.
Tak přesně takové pocity občas mívám, když se dívám do těch starých a vrásčitých tváří. A víte co si tím připomínám a měl by si připomínat snad každý? Že stáří a smrt čeká na každého. Ať už se na sklonku života ocitneme v domově důchodců, jako moji hrdinové ze sociálních fotek, nebo kdekoliv jinde. Stáří je náš společný, nevyhnutelný osud a my na něj zatím nemáme příliš mnoho důvodů myslet. Vždyť je to ještě tak daleko! Nač se trápit tím, že budeme šedivější, pomalejší a s největší pravděpodobností také bolavější? Nač?
V mém případě si pozorováním stáří uvědomuji, jak důležité je připravit se na tohle období nejen psychicky, ale i po stránce fyzické. Neignorovat lepší životosprávu, abych měl jednou šanci na lepší kondici a nebyl odkázán výhradně na pomoc druhých. Snažit se udržovat vitalitu a bojovat proti civilizačním nemocem všemi známými a dostupnými prostředky, nebo jejich příchod přinejmenším neusnadňovat. Stáří nezastavíš a jeho neduhy už vůbec ne, ale proč to ještě zhoršovat vědomou devastací těla špatným jídlem nebo špatnými zvyky? Proto mám už několik let ve svém jídelníčku více ovoce i zeleniny a dávno je tomu, co jsem típnul poslední cigaretu! A tohle jsou jen drobnosti, které mám možnost ovlivnit, na rozdíl od jiných věcí, které zkrátka přijdou, jak se říká, s věkem.
Pozoruji stáří u cizích lidí, pozoruji stáří u svých rodičů. Pozoruji i své vlastní šediny a možná je to předčasné, ale trochu se té budoucnosti bojím. Aby nebyla až tolik šedivá. Aby neznamenala to, že narozeniny neoslavím v den, kdy jsem se narodil, ale během dne, kdy se společně drží narozeniny všech oslavenců daného měsíce. Tak, jak se to dělá v domovech pro seniory. Tak, jak je to vidět z fotek na sociální síti. A přesto je tohle společné narozeninové setkání v něčem radostné. Mám pocit, že jde o radost z toho, že tu ještě jsme a můžeme si dopřát pohoštění a vzpomínky na krásné chvíle.
Radosti ve stáří už mají zcela jinou podobu a já cítím, jak se staří lidé radují z každé drobnosti a maličkosti. Možná si jen do jejich tváří projektuju vlastní představu o tom, že jejich prožitky přítomného okamžiku mají zcela jinou hodnotu a daleko více si váží každého dne, který mají před sebou. Zatímco já si kolikrát přeju, aby už byl ten den za mnou a mohl jsem si lehnout a spát. Ať už je to skutečnost, nebo jen moje vlastní projekce, faktem zůstává, že si tím pokaždé připomínám, jak důležité je neztrácet jediný den pro nesmysly a zbytečnosti. Neznevažovat čas, který je nám dán a snažit se prožívat věci naplno. Z pozorování stáří je totiž jisté jediné – touha žít život naplno neztrácí s věkem na intenzitě!
Člověk by se měl probudit včas a nečekat, až ho probudí obava z toho, jestli tu ještě další den bude. Nikdo z nás přeci neví, který den je zrovna ten poslední, ať už je nám dvacet nebo osmdesát. Při pohledu na staré lidi mi tohle všechno znovu dochází, protože jestli se mám také dožít podobně požehnaného věku, nechci litovat, že jsem si nevychutnal spoustu okamžiků a příležitostí, když jsem ještě měl více energie! Pozoruji stáří, abych nezapomněl, že každý náš příběh se počítá a každá vzpomínka bude mít jednou nesmírně důležitý význam.
Zdroj: vlastní Foto: pixabay.com
Na internetu publikuji od roku 1999, kdy jsem založil blog s názvem Prasklá moucha a společně s několika přáteli jsem se mu věnoval až do března 2019. Následně jsem se rozhodl s tvorbou pokračovat v internetovém deníku a vytvořil tak novou “značku” eListy.cz. Odmala svěřuji své emoce především klavíru a kromě hudby mám blízko také k filmu, literatuře nebo PC i deskovým hrám. Ať už jde o zážitky herní, filmové, nebo jakékoliv jiné, snad se mi je podaří smysluplně sdílet také na těchto stránkách.
