Tak dneska nepůjde o žádné motivační cajdáky, jak by se mohlo na první pohled zdát. Jsem z nich totiž poslední dobou kapánek unavená. Nebudeme se tady bavit o snech ve smyslu tajných přání, cílů apod. , ale o snech jako fakt snech, které se nám zdají během spánku. Na druhou stranu to nejde od sebe striktně oddělit a všechno souvisí se vším. To, co se nám v noci zdává, vychází z našeho nejhlubšího podvědomí a může tedy s našimi tajnými přáními souviset. Na tohle téma mě navedl můj dnešní sen, který se mi skutečně zdál. Je vlastně docela zázrak, že kdykoli nevím, o čem psát, tak se téma samo najde. Z ničeho nic.
Byl to sen opravdu zvláštní. Část měla racionální podklad, další část obsahovala moji vysněnou představu o domě, ve kterém bych chtěla bydlet, respektive, jak by měl můj současný dům v lepším případě vypadat. Reálnou základnu vytvořily mé dvě kočky a nereálnou pak mužská postava, která na mě sáhla, měla hlas mého muže, ale nebyl to on. Nic se nedělo, dotyčný jen na mě zíral a usmíval se a já měla v tom blouznění neskutečný strach. Chtěla jsem křičet, ale nešlo to. Hrdlo bylo sevřené, chtěla jsem tedy utéct, ale nemohla jsem se hýbat. Byl to přesně ten typ vidiny, kterou nesnáším. Připadalo mi jako věčnost, než jsem se probudila. Spím s klapkami na očích. Ty jsem musela ihned sundat, jelikož jsem měla pocit, že ta postava na mě zírá i v reálu. Strašidelné, nepříjemné.
Patřím mezi lidi, kteří věří, že sny mají svůj skrytý význam, že přinášejí odpovědi na naše nejniternější otázky a že je třeba umět sny interpretovat. V tom vám zcela jistě pomůžou snáře. Kdykoli však v něm něco konkrétního hledám, většinou to tam nenajdu. Proč právě moje sny se vymykají jasným výkladům? Na druhou stranu, ve snáři najdeme plno nesmyslů, o kterých se snad nikdy nikomu ani zdát nemohlo.
Dle wikipedie je sen zážitek iluzorních hlasů nebo jiných vjemů vytvářených mozkem během spánku v rámci procesu snění. Když se mi výše zmíněný sen zdál, věděla jsem dost dobře, že to není skutečnost, nýbrž jde o pouhou iluzi a že se z toho nepříjemného pocitu musím co nejdříve probrat, což ovšem vůbec nešlo. Říká se tomu lucidní snění. Proč se nám ale ta iluze jeví jako nesmírně dlouhá, když zpravidla trvá jen pár vteřin? Vnímání času je relativní a délka se patrně přímo úměrně prodlužuje v závislosti na nepříjemnosti pociťovaného. Tenhle sen navíc patří mezi ty, jež si pamatuji a asi je nikdy nevymažu z hlavy. Určitě mi něco chtěl říct a já se celý den snažím rozklíčovat jeho smysl.
Sny se mi zdají poměrně často. Většinou si je buď celé zapamatuji, nebo ve mně vyvolají určitý pocit, který mě pak doprovází během dne. Je to naprosto fascinující fenomém, který láká vědce a psychology typu Freuda a Junga. Domnívám se, že ale nelze do důsledku zcela vysvětlit. A to je na tom opravdu přitažlivé.
Některá blouznění ovlivní náš život a my si je stále pamatujeme. Když jsem byla malá, často se mi zdávalo, že jdu po ulici v Kladně a hodně nízko nade mnou letí letadlo, otevírá se mu trup zespoda a chce mě svým „břichem“ pohltit. Když jsem létala, často se mi vracelo, že jsem v letadle a došlo k nějaké nouzové situaci. Nebo že jsme odletěli a nafoukly se nám v prahu dveří skluzy, které plácají do dveří a oken a znemožňují hladký let. Jednou jsem dokonce snila o ditchingu, tedy nouzovém přistání na vodu. Během noci se mi jednou v dětství zjevil nádherný dům, který jsem poté o několik let později zahlédla na výstavě Gustava Klimta. Koupila jsem si jeho repliku a nechala zarámovat. Vychází z něho absolutní klid a harmonie.
Z těch méně veselých tu pak máme sen o tom, že jsem jediný přeživší člověk na Zemi a jdu sama v Kladně po Sítné. Je strašný vítr, spíše větrná bouře, nemůžu dýchat. S tím dýcháním mám také trochu trápení. Častokrát se mi zdálo, že se dusím. Většinou když jsem měla rýmu. Na zážitek jediného člověka ve městě jsem si vzpomněla několikrát během covidu.
Ve snech se vám vracejí také vaše nezdary a nevyřešené komplexy. Často se mi třeba zdávalo, že máme hodinu matematiky na gymplu, že paní profesorka Sojková už dlouho nezkoušela a že nemám v matice vůbec žádnou známku a je jasné, že mě každou chvíli musí tasit. Tohle se mi vracelo nesčetněkrát. Je zajímavé, že poté, co paní profesorka, kterou jsem opravdu zbožňovala, jen prostě matematika nebyl můj šálek kávy, minulý rok zemřela, už se stejný motiv neopakoval. A nebo se mi stále vrací obraz dědy, který se usmívá a nic neříká. A další, co se periodicky opakuje – jdu do práce a nemůžu si za živého boha nandat punčocháče a nestíhám najít uniformu. Tohle se mi zdá i přesto, že už 3,5 roku nelétám.
A pak jsou tu sny, které vyvolají jen pocit, ne zrakový vjem. Například brnění po celém těle, úzkost nebo naopak nevysvětlitelné pocity štěstí. Často se mi i zdá něco v angličtině, ale nemá to valnou úroveň. A pak letecká nehoda v mlze a chvíli na to se dozvíte, že spadlo u Smolenska polské letadlo s vládní delegací.
Někdy se stane, že si člověk prakticky v noci vůbec neodpočine, protože během spánku řeší zásadní otázky života a smrti. Často se budím třeba kolem 2. hodiny ranní. Nedávno jsem se dočetla, že to znamená, že na mě někdo ve tmě upírá své zraky, ale člověk to není. Představa, že mě při mém spánku pozorují duchové mi tedy úplně klidu nedodává, ale já mám pro situaci prozaičtější odůvodnění. Většinou se probudím, protože se mi chce na záchod a také proto, že jsem si kdysi narušila spánkové rytmy a asi už se toho jen tak nezbavím.
Já osobně patřím mezi ty, kterým se říká daydreamer. Nepodařilo se mi zatím najít či vymyslet výstižný jednoslovný ekvivalent v češtině. Jde o člověka, který sní i během dne. Prostě pořád chodím s hlavou v oblacích a představuji si, že budu někdy slavná, změním svět k lepšímu a lidi mě budou zbožňovat. Tohle je zčásti asi také jen iluze, zčásti se ale může zrealizovat. I když mi táhne na 5. křížek, nevzdávám se.
Naše sny, ať už jde o ty, co se nám zdají nebo ty, kterých chceme dosáhnout, jsou našim vnitřním kompasem, který nám stále v životě ukazuje cestu a my bychom se jí měli držet. Věřím, že nás dovedou tam, kde chceme i máme v životě být. (A nakonec to zase trochu motivační je 😊).
Zdroj: vlastní Foto: vlastní
Poletuju si v práci i v životě. Vytvářím si vlastní světy, ve kterých se žije líp, než v tom reálném. Miluju zvířata, staré české filmy, Čapka, hudbu nejrůznějších žánrů, jógu a běh, levanduli, knihy a spoustu dalších věcí. Nemám ráda pokrytectví, rajčata, pravidelný režim, nátlak a moc lidí na jednom místě.
