Načítám ...

Knihy v mém životě (1. část)

Mám jeden sen. V podkroví svého domu bych chtěla mít jednu jedinou místnost-parádní pokoj- a ten obehnaný kolem dokola knihovnou, ve které bych měla všechny své stávající knihy a také veškeré ty, po jejichž četbě prahnu, ale zatím je ve svém vlastnictví nemám. Abych mluvila pravdu, nejsem klasický knihomol. Nejsem chodící knihotéka, rozhodně nečtu imrvére, kniha mi nepřirůstá k ruce a nejdu z knihy do knihy.

Na druhou stranu mě knihy doprovázejí už od malička. Nejdříve jsem jako každé batole měla takové ty měkké knížky ke kousání, v nichž byly pouze obrázky a dítě se díky nim učilo první slůvka. Pak přišla leporela. Vlastnila jsem jich plnou truhlu. Preferovala jsem  příběhy o zvířátkách. Jak jinak! Byla jsem tím dítětem, které knihu k Vánocům bralo jako skutečný dárek, žádnou atrapu nefalšovaného daru. Dokonce ve chvíli, kdy jsem ještě ani neuměla číst. Tehdy jsem knihy oceňovala svými vlastními ilustracemi a trháním stránek. Někdo by si řekl, že je to barbarství a také mi za to maminka několikrát vynadala se slovy, že toto se s knížkami vážně nedělá. Později jsem se však ve vývojové psychologii dozvěděla, že právě tím trháním stránek a malůvkami se vytváří mezi dítětem a knihou citové pouto a vztah. Milovala jsem nové knihy, jejich vůni, krásné ilustrace. Právě ty v mém raném věku tvořily nejdůležitější část těch papírových zázraků.  A že jsme měly vždy ilustrátory par excellence. Například  Helena  Zmatlíková udělala ze všech lidí, zvířat i věcí roztomilé objekty obdivu.

Pohádky. Pochopitelně jsem je milovala a stále miluju, ale už od dětství mě fascinovaly spíše příběhy o dětech a pro děti. Bylo to patrně tím, že už v útlém věku jsem se ztotožňovala s hlavní postavou, která mi byla něčím podobná, ale hlavně mi něčím podobná moc nebyla, a tudíž se stala mým idolem a objektem adorace. Měla jsem ráda sebevědomé, krásné a vtipné postavy. Jako takovou první knihou, kterou mám doposud v paměti a také stále ve své knihovně, je Martin v ráji od Jana Rysky.  Možná mě zaujala hlavně proto, že byla vydána v roce mého narození. Než jsem se naučila v 1. třídě ZŠ číst, předčítala mi z ní moje máma. Některé pasáže jsem si zvláště vychutnávala a prosila mámu: „Přečti to ještě jednou. Přečti to ještě jednou!“ A tak máma s nekonečnou trpělivostí četla stále dokola: „ Prince máme Frantu, někde lítá.“ Co mě fascinovalo na téhle větě? Asi byla vtipná. Princ bylo příjmení a Franta křestní jméno. To skloubení mě vážně přitahovalo, jelikož se příjmením jmenuji Frantová. A nakonec  představa toho, že malý kluk někde lítá, ač už jsem znala pravý význam toho slova, tedy toho přeneseného slova smyslu, se mi prostě líbil. Další oblíbenou knížkou byla S holkou si nehrajem od Nataši Tánské. Vypráví o dívce Lucce, jež má dva bratry, navíc dvojčata, a ti ji neustále pošťuchují a ubližují jí. Lucka ale nad nimi vždy svojí chytrostí vyzrála. Lucka mi připomínala mě. Mám staršího bratra a ten mi stále ubližoval, a co teprve tehdy, když se dal dohromady  s naším bratrancem. Byla jsem takový otloukánek.

Některé knížky jsem četla stále dokola. Kromě těch už zmíněných to byla kniha Vítek, O letadélku káněti, díky které jsem se domnívala, že každý pilot se musí příjmením jmenovat Hejduk, sbírku ruských pohádek Krása nesmírná.

Ve druhé třídě jsem začala navštěvovat dětské oddělení naší městské knihovny. Chodila jsem tam pravidelně ve středu a v pátek a tahala jsem domů několik kusů. Mezi 2. a 4. třídou jsem přečetla opravdu spoustu knih a díky tomu jsem se naučila pravopis dříve než většina mých vrstevníků. Nebylo to tedy nějaké biflování pravopisu, spíše otisk podoby slov do mého mozku, nebo chcete-li do fotografické paměti a od té doby jsem uměla posoudit estetičnost napsaného slova. Rozumějte, jestli náhodou to i nebo y nevypadá ve slově nějak záhadně, a tudíž by to mohla být chyba. Ne vždy ale moje fotografická paměť stoprocentně fungovala. 

Asi v té druhé třídě základní školy jsem také začala psát své první příběhy a pohádky. Většinou mě bavilo jen dávat postavám jména.  Z té doby si také pamatuji na to, že jsem si v knihovně půjčila Medvídka Pú a vůbec  mě neuchvátil. Nebyla jsem asi vyzrálá na ten humor a nevím co dalšího. Jiná kniha, která vyloženě zklamala, byl Malý princ. Podle názvu a také dle ilustrace na obalu jsem nabyla dojmu, že půjde o pohádku. Tehdy jsem vůbec nechápala, o co jde a knihu jsem vrátila nedočtenou. Sílu se k ní vrátit jsem znovu získala až na gymnáziu asi v 16 letech, kdy už jsem ji pochopila. Aspoň jsem se domnívala, že chápu. Periodicky se k ní vracím po celý život a pokaždé mě obohatí něčím novým.

Byla jsem naprosto unešená institucí knihovny. Na knihovnu jsem si často hrávala s kamarádkami. Měla jsem svědomitě vedenou databázi knih, i když jsem tehdy nevěděla, že se tomu tak říká, a také katalogové lístky. Pečlivě vyrobené průkazky byly jasnou nezbytností.

Jelikož jsem navštěvovala základku v dobách normalizace, ani mě neminula populární povinná četba. Společné čtení Jiráskova Na Chlumku mě skutečně nebavilo. Malý Bobeš také ne. Zato Babičku jsem vážně přečetla. Přísahám. A navíc se mi i líbila. K Boženě Němcové mám zvláštní hluboký vztah. Možná proto, že mi děda v mládí říkal Naše Božena Němcová, navíc jsem v ulici Boženy Němcové bydlela. Stejně je to pěkný zvyk, pojmenovávat ulice podle spisovatelů. Teď bych chtěla regulérně žít v ulici Karla Čapka, možná i Bratří Čapků. Ale zpět k Babičce. Kniha se mi líbila. Snad to bylo i díky tomu, že jsem ji viděla zfilmovanou panem režisérem Antonínem Moskalykem a v hlavní roli s mojí milovanou Libuškou Šafránkovou. Nesnesu, když se lidé do Boženy Němcové strefují, parodizují nebo o ní říkají, že to byla první feministka české literatury, přičemž to myslí ale hodně pejorativně. Po Babičce ale přišlo vcelku dlouhé období útlumu, co se týče mé čtenářské praxe. Spadla jsem k tomu, co většina mých vrstevníků. Referáty do čtenářského deníku jsem opisovala od spolužáků, kteří je měli třeba zase od starších sourozenců. Nemohli jsme recyklovat údaje z internetu nebo využívat AI. Jsem za to ale moc ráda.

Číst mě na druhém stupni vůbec nebavilo. Možná jsem byla puberťák a měla jsem jiné starosti. Snad to bylo tím, že naše češtinářka byla šílená sucharka. Hodiny mě nebavily a v čítance jsme četli jen ty nejzrůdnější literární ukázky. Neuměla nás pro nic nadchnout. Mám pocit, že možná měla leda tak načteného komplet toho Jiráska. Jediná kniha, kterou bych si bývala v tom věku přečetla, by byl Nekonečný příběh od Michaela Endeho. Bylo to dáno tím, že v roce 1984 vznikl na základě této knihy báječný film, který miluji dodnes. Byl určitě umocněn skvělou hudbou a atraktivními herci. Zcela určitě se všechny dívky tenkrát zamilovaly do představitele Atreye herce Noaha Hathawaye. V komunistickém Československu ale tato kniha nebyla k dostání. Tak aspoň že u nás pustili ten film. I to byl na onu dobu dost úspěch.

Lhala bych, kdybych tvrdila, že jsem v pubertě nečetla vůbec nic. V té době jsme hltaly knihy Stanislava Rudolfa. Jako například Metráček, Pusinky a hlavně Kopretiny pro zámeckou paní. Pusinky byly značně explicitní a obsahovaly na tu dobu dosti odvážné “milostné scény.” Nezapomenu na jednu takovou, uvozenou slovy: „ Vrátil se z koupelny s zarudlýma očima…”  Metráček a Kopretiny pro zámeckou paní byly zfilmovány. Právě ty kopretiny jsem zbožňovala a toužila jsem prožít léto na zámku, jakémkoliv. Petra jsem si romanticky představovala jako nádherného hejska. Velkým zklamáním pro mě tak bylo filmové obsazení. Tak jistě, Jan Hartl je skvělý a sympatický herec, ale představu idolu dívčích srdcí tedy rozhodně nenaplňoval. Omlouvám se. To je prostě kříž s těmi filmy. Mohou mile i nemile překvapit. V tuto chvíli ale mohu říci, že jsem nikdy neviděla filmový snímek, který by předčil knižní předlohu. To prostě nejde. Kniha je vždy bohatší, a navíc si při čtení mohu vše představovat dle své fantazie.

Zatímco na druhém stupni základní školy jsem četla sporadicky, na gymnáziu jsem hltala jednu knihu za týden a možná i více. Když se nyní na toto období podívám zpětně, vlastně nechápu, jak jsem to mohla stíhat. Jenomže mě to čtení tak naplňovalo, že jsem to prostě zvládala. Hned v prvním ročníku přišla Sametová revoluce, a tak jsme najednou mohli číst všechny ty zakázané knihy, všechno od Kundery, Fukse, Kohouta, Vaculíka, Klímy i Havla. Jelikož moji spolužáci byli líní a nevěděli, oč přicházejí, já ty knihy hltala a téměř na každou hodinu české literatury jsem měla připravený referát. Zaujala mě například psychologická próza Jaroslava Havlíčka a jeho Neviditelný. Román plný cyniků a bláznů, v němž se nemáte do koho vcítit. A pochopitelně Petrolejové lampy. Asi jedno z mála děl, které svojí kvalitou dostihlo i jeho filmové zpracování, jelikož herecké výkony hlavních protagonistů  Ivy Janžurové a Petra Čepka  vás ještě mnohem více motivují k reflexi o tíze života. Když jsme u té životní tíhy, nemohu nevzpomenout román Milana Kundery Nesnesitelná lehkost bytí. Viděla jsem nejprve filmové zpracování, které mi přišlo vskutku zajímavé. Teprve v dospělosti jsem pak přečetla román a pochopila, proč už Kundera nesouhlasil s dalšími filmovými ztvárněními svých děl. Filmová podoba „lehkosti“ byla vážně o něčem jiném.

V rámci Klubu mladého diváka jsem také ve třetím ročníku gymnázia poprvé zhlédla Spalovače mrtvol. Z filmových ukázek jsem anticipovala, že půjde o horor a byla jsem schopna podívat se na něj pouze za bílého dne, jelikož za tmy bych ho asi nerozdýchala. Dokonalost nadsázky jsem paradoxně pochopila až ve chvíli, kdy zemřela moje babička, přestala jsem se filmu bát a přijala smrt jako přirozenou součást našeho života.

V rámci literatury jsme, pochopitelně, probírali také světové literáty. Z hlavy nevymažu román Vyhoďme ho z kola ven od Kena Keseye, jehož tak skvěle zfilmoval Miloš Forman a filmu dal název Přelet nad kukaččím hnízdem. Naprosto omráčená jsem byla povídkami Roalda Dahla v knize Jedenadvacet políbení. Počet povídek se asi postupem času navyšoval, takže před lety jsem si zakoupila stejnou knihu, která už se ale jmenuje Devětadvacet políbení  Roalda Dahla. Tento autor je bravurní vypravěč a jeho povídky jsou mistrně vykresleny. Má skvělé kombinační schopnosti, povídky jsou vtipné, plné nečekaných rozuzlení a ad hoc zvratů.

Pokračování již v sobotu 27. 4. 2024!

Zdroj: vlastní Foto: DALL-E 3, vlastní

Napsat komentář

YouTube player