Představ si knihu, kterou bys chtěl číst. A pak ji napiš…… profesor Whit Burnett
Stále máme sklony o některých věcech a událostech říkat, že se staly náhodou. Jenomže ona náhoda prostě neexistuje. Když potkáte z ničeho nic starého známého, určitě to není náhodou. Je v tom záměr a důvod. Když se Vám daří, nedaří, není to náhoda, je to záměr vyšší síly, která vám říká, že věci se nedějí vám, ale pro vás. Patrně máte zvednout svoje líný zadky a začít makat. Když brouzdáte po televizních kanálech a narazíte na dechberoucí film, o němž jste se z televizního programu nedozvěděli, není to náhoda. Jen se věci staly tak, jak měly být.
Takže vlastně vůbec nebyla náhoda, že jsem úplně náhodou narazila na film Rebel v žitě o životě J. D. Salingera. Ne že by mě zrovna tenhle spisovatel nějak zvlášť dříve zaujal. Napsal toho sice mnohem více, ale v mém povědomí je uložen jako autor jediného románu, který má své místo ve zlatém fondu světové literatury a za mě je spíše přeceňován. Patří mezi to, čemu pejorativně říkáme povinná četba. Ano, mluvím o knize Kdo chytá v žitě neboli The Catcher in the Rye. Nikdy jsem to nečetla. Začala jsem kdysi louskat, zhruba v 17 letech, když jsem byla na gymplu a všichni to vychvalovali do nebes. Skončila jsem na 2. stránce, protože mi to připadalo dost slabé a prostoduché, jako by to vyprávěl nějaký dement. On je tenhle román ale asi právě dost možná ceněný zrovna kvůli tomu neotřelému vypravěčství v ich-fromě, z pohledu 17letého puberťáka. K popisovaným sexuálním zážitkům jsem se nedostala. A nikterak mi to tedy nevadilo.
Je zvláštní, jak vám zhlédnutí filmu, který je do značné míry obrovskou fabulací, změní na něco po 30 letech úplně názor. Chytila jsem téměř samý začátek Rebela v žitě a po letech kroutila hlavou nad tím osudem. Když jsem se dozvěděla, že právě postava hlavního hrdiny románu, tedy Holden Caulfield, držel samotného autora při životě během bojů za 2. světové války a s trochou nadsázky mu vymýšlení hrdinových peripetií ve válce zachránilo život, musela jsem svůj postoj přehodnotit. Salinger byl navíc člověk, který se stranil společnosti a dost dbal na vlastní soukromí, což je z dnešního pohledu, kdy celebrity neváhají prodat vlastní nezdary a faux pas veškeré veřejnosti, také dosti chvályhodné a sympatické.
Salinger byl milovníkem ZENu a meditace mu zvyšovala jeho produktivitu. Zamlouvalo se mi také jeho tvrdohlavé rozhodnutí, že od jisté doby už nic nikdy nevydá a psal si jen tak pro sebe. Úctyhodné, ale asi si to mohl dovolit. Jelikož pořádný a spořádaný člověk musí stále něco „tvořit“, aby uživil sebe a rodinu. Možná mi ale mnohem sympatičtější než Salinger byla postava jeho profesora Whita Burnetta v podání Kevina Spaceyho, který ho dráždil a poňoukal ke kreativitě a tvorbě svými negativními soudy a hodnoceními prvotních povídek. Právě onen profesor Salingera přiměl, aby postavu Holdena propracoval a dal mu prostor v samostatné knize. Jeho rada, která mě hluboce zasáhla a která je uvedena jako podtitul tohoto zamyšlení, se stala mojí mantrou.
Ono je totiž jedno, že zmíněný film byl o J. D. Salingerovi, on mohl být zrovna tak o jakémkoli jiném spisovateli či spisovatelce. Nejdůležitější nitkou, která se táhla celým příběhem, byl totiž proces umělcova růstu. Od počátečních neúspěchů, nepřijetí a neschopnost jakoukoli povídku protlačit k vydání, ač byla jakkoli dokonalá a žádoucí. To je všechno, s čím se potýká každý autor, který začíná. Neochota mocných dát šanci nováčkovi, lpění na zavedených vzorcích a zaručených tématech i postupech. Mezi přijetím a nepřijetím je křehká hranice a většinou se prorazí ve chvíli, kdy už člověk ani nedoufá, že by to mohlo dopadnout dobře. A tak mnohá díla čteme hlavně proto, že konstelace hvězd tomu přály a hlavní protagonisté se objevili ve správný čas na správném místě. V neposlední řadě za to může nikdy nekončící houževnatost autorů a ochota chodit zas a znova s kůží na trh.
Ten film mi ale znova otevřel to zásadní dilema každého autora, a to, zda psát pro úspěch nebo jen tak pro sebe. No, zní to banálně, ale tak jednoduché to zase není. Každý z nás by chtěl na tomto světě zanechat po sobě nějakou hmatatelnou stopu. Je asi jedno, v jaké podobě, ale měla by ta stopa být originální a důrazná. Každý z nás by chtěl zažít úspěch, slávu a být bohatý. Kdo říká, že ne, žije už buď v jiné dimenzi, nebo lže.
V dětství jsem toužila být spisovatelkou a ani teď bych se nezlobila, kdybych se jí stala. Člověk ale stále hledá to svoje téma. Zdá se, že všechna už byla v mnoha obměnách několikrát zpracována. Měli jsme tu nejrůznější styly a směry. Mnohé knížky nám změnily život, nabádaly k zamyšlení, obohatily náš filozofický rozhled, pobavily nás, nebo unudily k smrti.
V dnešní době může vydat knihu prakticky každý člověk, který na to má peníze a nebo je nějakým způsobem sežene. Je to dobře, protože šanci by měl dostat každý. Nejde ale jen o to držet hmatatelně v ruce svůj výrobek, ačkoli to musí být skvělý pocit. Chtělo by to, aby si vaše kniha našla nějaké příznivce.
Když jsem si před čtyřmi lety založila blog, snila jsem o velkém počtu čtenářů. Odmítám si ale platit propagaci na facebooku. Ne proto, že bych byla tak šetrná, ale uměle si vytvářet fanoušky prostě nechci. Čtenáře ze všeho nejvíc baví témata pokleslá, bulvární. Nejvíc lajků a komentářů zaznamenaly články o mojí éře letušky. Ale to asi hlavně proto, že většinu mých přátel i čitatelů blogu tvoří kamarádky- letušky, byť bývalé. Jsme takové samolibé bytosti, protože rády čteme o sobě samých.
V minulosti jsem plánovala napsat knihu, jež by se schválně jmenovala úplně trapně a obyčejně – Byla jsem letuškou ČSA. Sepsalo to ale už pár mých bývalých kolegů a nemá smysl to pořád dokola omílat. Vždycky mě mrzelo, že moje nejlepší články nikdo moc nečetl, ale dospěla jsem už do bodu, že je mi to jedno. Jsem totiž typ člověka, který píše hlavně kvůli sobě. Z nějakého vnitřního popudu, že některé věci musí ven. Je to taková vnitřní očista, která je téměř slastná a terapeutická. Poté, co své myšlenky vložím do napsaných slov, cítím se jako po skvělé koupeli v horké vaně s levandulovou pěnou.
Když jsem takhle „zmoudřela“, začaly mi chodit pozitivní ohlasy od lidí, o kterých jsem si myslela, že by si nic podobného nikdy nepřečetli. A kteří nic nelajkují a nekomentují. A to je vcelku velká pocta. Nemohu se přirovnávat k Salingerovi, aspoň ne prozatím, ale už se snad i trochu dokážu do něj, ale i do toho Holdena vcítit a dávám mu šanci, aby mě přesvědčil, že je fakt tak dobrej. Jsem ve třetí kapitole „Chytače v žitě“ a zatím to ujde. Proč? Protože jsem změnila svůj úhel pohledu a najednou mi to čtení jde.
Nemám profesora, který by mě v psaní podporoval, ale měla jsem dědu Ládika, který mi v mých osmi letech řekl, že jsem taková Božena Němcová a že jednou napíšu knihu. Zatím jsem jen takový chytač témat ve svém vlastním životě. Hledám téma a přemýšlím, jakou knihu bych chtěla číst. A až to budu vědět, tak to jednoduše sepíšu.
Zdroj: vlastní Foto: vlastní
Poletuju si v práci i v životě. Vytvářím si vlastní světy, ve kterých se žije líp, než v tom reálném. Miluju zvířata, staré české filmy, Čapka, hudbu nejrůznějších žánrů, jógu a běh, levanduli, knihy a spoustu dalších věcí. Nemám ráda pokrytectví, rajčata, pravidelný režim, nátlak a moc lidí na jednom místě.
Slingera jsem musela číst na střední a že bych z toho byla vyloženě odvázaná, to nemohu říct! 😀
Moc pěkný článek!