Žijeme ve světě, kde se globální problémy nemohou řešit lidsky, ale většinou výhradně politicky. Jen před volbami se představitelé politických stran snaží působit hlavně sympaticky. Na první pohled to sice vypadá poněkud drasticky, ale když jsem se, pod tíhou aktuálních událostí na Ukrajině, zamyslel nad touto skutečností, uvědomil jsem si, že je to v některých případech vlastně dobře.
Kdybychom totiž jednali pouze lidsky a političtí vůdcové našich zemí by na agresivní vpád okupantů reagovali použitím vojenské síly, s největší pravděpodobností bychom tu měli konflikt světový, který by znamenal, jak Rusko s oblibou připomíná, zapojení jaderných zbraní. Ano, můžeme se dokola dohadovat a spekulovat nad tím, jak moc je taková hrozba reálná, ale tím se její existence nijak neomezí. Vždycky je totiž nutné počítat se všemi možnostmi, včetně těch nejhorších.
Na našich stránkách se záměrně a od jejich vzniku politice nevěnujeme. Neřešíme politické kauzy domácí ani zahraniční. Nemáme k tomu vůli ani chuť, protože právě politika často bývá nástrojem mocných k tomu, aby si podmanili bezmocné ve svůj vlastní prospěch. A ve svobodných volbách se většina voličů rozhoduje podle toho, jak moc podlehli skvělé a manipulativní kampani svých oblíbenců. Ti tak zvaně uvědomělejší si to zřejmě uvědomují a tak volí jen „menší zlo“. V ostatních případech jde o čistě osobní sympatie, nikoliv politický program.
I když je politik také jenom člověk, musí se rozhodovat podle svých kompetencí, politické situace a především podle výsledků jednání, která se vedou na úrovni vlády a parlamentu. Tedy alespoň v demokratické společnosti tenhle princip snad ještě nějak funguje. I když se politice nevěnujeme, musím přiznat, jak moc je pro mě v posledních dnech zneklidňující fakt, že naše životy i bezpečnost jsou nyní v rukou politických představitelů a jejich rozhodování.
Válka v Evropě je něco opravdu mimořádného a znepokojivého. Ve spojení s nevyzpytatelným vůdcem typu Putin, ještě znepokojivějšího. Už několik dnů se, stejně jako mnoho lidí po celém světě, neprobouzím do nového dne s dobrým pocitem. Tablety s jódem jsem v místní lékárně sice ještě nevykoupil, ale strach mám. A popravdě je to ten druh strachu, kdy čekáte něco zlého, jen nevíte kdy přesně to přijde. I slovo je totiž velká zbraň a výhrůžky jaderným konfliktem zkrátka nejde brát na lehkou váhu, nebo je úplně vypustit z hlavy.
Každý den tak myslím na to, že světový mír rozhodně není nic samozřejmého a jenom díky politice se, jak pevně doufám a věřím, vyhneme nejhorším scénářům. Kdybychom totiž Ukrajině pomohli pouze na základě lidskosti a NATO se angažovalo vojensky, mělo by to zcela jistě fatální důsledky. Nikdo přece nechce třetí světovou. A pro koho by se nakonec vlastně všichni obětovali? Zůstalo by na planetě ještě vůbec něco jako Evropa, nebo Ukrajina?
Je mi nesmírně líto, že dochází ke ztrátám na lidských životech a zejména pak těch dětských. Utrpení války je nepředstavitelné a moc bych si přál, aby to všechno co nejdříve skončilo. Jednejme lidsky, ale zároveň také racionálně a politicky, i když to na první pohled nemusí vypadat ani trochu sympaticky. Držme se všech tradičních pravidel, přestože se jich druhá strana držet odmítá.
Možná teprve teď si dokážu naplno připustit, jak se nás politika v podobných situacích velmi úzce dotýká a chtěl bych věřit tomu, že politická rozhodnutí budou maximálně zodpovědná ve prospěch lidského rodu jako celku. Myslet dopředu je nezbytné, stejně tak jako myslet pozitivně.
Zdroj: vlastní Foto: pixabay.com
Na internetu publikuji od roku 1999, kdy jsem založil blog s názvem Prasklá moucha a společně s několika přáteli jsem se mu věnoval až do března 2019. Následně jsem se rozhodl s tvorbou pokračovat v internetovém deníku a vytvořil tak novou “značku” eListy.cz. Odmala svěřuji své emoce především klavíru a kromě hudby mám blízko také k filmu, literatuře nebo PC i deskovým hrám. Ať už jde o zážitky herní, filmové, nebo jakékoliv jiné, snad se mi je podaří smysluplně sdílet také na těchto stránkách.
